Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 2. 2012

Rozhovor s Danou Zátopkovou - část 1.


Dana Zátopková je legenda naší královny sportu, oštěpařka a manželka slavného vytrvalce padesátých let Emila, který získal čtyři zlaté olympijské medaile a jednu stříbrnou, a další cenné kovy z mistrovství Evropy. Dana je olympijskou vítězkou z Helsinek 1952, stříbrnou medailistkou  z LOH 1960 z Říma, a také má několik medailí z evropských šampionátů (více o ní zde: http://www.atletika.cz/reprezentace/medailony-atletu/dana-zatopkova-1/). „Paní Danu“ znám od roku 2006, kdy jsme se potkaly na rozlučce další oštěpařské osobnosti, Jana Železného. Dne 2. února tohoto roku jsem ji navštívila v jejím útulném bytě v Troji, a pořídila s ní exkluzivně pro Atletiku všelijak následující rozhovor:

Co Vás přivedlo ke sportu?

„ Byla to láska k pohybu, kdy od malička jsem provozovala různé pohybové aktivity. Také za svůj pozitivní vztah ke sportování vděčím svým rodičům, kteří mne jako malou přihlásili do Sokola. V roce 1938 jsem startovala na sokolském sletu, což mne velmi bavilo. Při studiích na gymnáziu jsem také hrála volejbal a poté, co za války zavřeli gymnázia a Sokol, vrhla jsem se na házenou, již jsem hrála během válečných let, což bylo nevědomky mojí vynikající přípravou na oštěpařskou kariéru. Když jsem chtěla jít studovat do Brna, při zkouškách se zjistilo, že mám talent na hod oštěpem. To bylo v letech 1945-46. Chtěla jsem studovat archeologii. V roce 1946 jsem poprvé vyhrála mistrovství republiky. Hod oštěpem mě nesmírně zajímal- sehnala jsem si knihy a kinogramy finských oštěpařů, a postupně jsem se dostávala na evropskou úroveň, a později se mi podařilo vyhrát olympiádu.“

Měla jste někdy svůj sportovní vzor? Říkala jste, že jste procházela kinogramy finských oštěpařů, byli to tedy Finové, kdo vás ovlivnili?

„ U nás tehdy nebyli žádní oštěpaři, kteří by mohli být mým vzorem. Něco mne naučil profesor Klempa z Brna, oštěpař a trenér, ale mnoho to nebylo, jelikož on byl v Brně, a já v Praze. Skvělé bylo, že se mi povedlo dostat na olympiádu v roce 1948, a poznala jsem, co olympijské hry znamenají. Ohromilo mne to. Jako začátečnice jsem se umístila na 7. místě a říkala jsem si, že by bylo krásné, uspět už na následujících hrách v Helsinkách.

Okouzlil mne i fanatismus mého muže Emila, který byl vynikající na dlouhých tratích. Díky němu jsem poznala, že pokud chce být člověk na předních místech, musí tomu věnovat velké úsilí.“

Jak Vy osobně vzpomínáte na Helsinky 1952?

„Musím říct, že to byly krásné hry a jedny z posledních ne tak zatížených vlivem peněz, reklamy. Finové jako národ milovali atletiku a dokázali ocenit například, když někdo zaběhl 5 km za 14 minut. Finsko samo o sobě jsem si zamilovala - je tam mnoho jezer a hlubokých lesů. Finsko je mojí druhou vlastí.“

Slyšela jsem, že k tomu, že jste ve Finsku zvítězila, přispěl fakt, že krátce předtím Emil vyhrál 5000 m. Co je na tom pravdy?

„Olympijská pětka v Helsinkách byl pro Emila nejtěžší závod. Nevěřili jsme, že by mohl vyhrát, protože tam byla spousta mladých běžců rychlejších než on. Doufali jsme v triumf na 10 km, ale pětku jsme považovali za velmi těžký závod. Já jsem měla házet právě v době finále na 5 km. Byla jsem velmi neštastná a bála jsem se, že se nebudu moci soustředit, protože budu sledovat Emilovo finále. Dopadlo to tak, že nakonec závod v oštěpu měl zpoždění, protože ještě přeměřovali světový rekord kladiváře Csermáka, zalezla jsem do šatny, a když nám oznámili odklad oštěpu, byla jsem docela ráda. Pak jsem se zeptala na vítěze a řekli mi, že Emil byl nejlepší. V tu ránu jsem slyšela také naši hymnu – vyhlášení bylo hned. Potkali jsme se v krátkosti, když jsem šla na stadion – stačila jsem mu ale jen v rychlosti poblahopřát a řekla jsem mu: ‚Půjč mi medaili, pro štěstí!‘ On mi ji půjčil, a měla jsem ji v kabele během oštěpařského klání. Emil už mezitím musel odjet ze stadionu do olympijské vesnice v Otaniemi, což bylo studentské středisko kousek od Helsinek, protože měl kolem sebe mnoho lovců autogramů. Neviděl tudíž moje výsledky. Poté, co jsem vyhrála, na mne čekal u autobusu ve vesnici. O mém triumfu se dověděl telefonem. Řekl mi: Tys vyhrála, to snad není možné! A já mu přisvědčila. Pak se usmál a odvětil: ‚Tak teď už mi tu mojí můžeš vrátit zpět.Stejně myslím, že jsi vyhrála také v nadšení nad mým triumfem.' Novinářům se tato historka zalíbila a nakonec začali psát, že já v nadšení nad manželovým výkonem jsem vybojovala zlato.“

Druhou část rozhovoru najdete zde : https://atletikavselijak.estranky.cz/clanky/soucasny-zivot-byvalych-hvezd/rozhovor-s-danou-zatopkovou---cast-2..html

 

Náhledy fotografií ze složky Rozhovor Dana Zátopková 2.2.2012

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář