Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh Johna Carlose a Tommie Smithe- část 3: Co bylo potom

29. 10. 2017

Hlavním protagonistou dalšího dění  byl Avery Brundage, prezident Mezinárodního olympijského výboru: požadoval okamžité vyloučení Carlose a Smitha z amerického týmu. Atleti podle něj „propagovali své politické názory“, čímž zneužili a porušili základní principy olympijského ducha“, hřímal. Takto argumentoval tentýž Avery Brundage, který neměl námitek, když byla v roce 1936 olympiáda v Berlíně dějištěm nacistických pozdravů a jemuž se přezdívalo „Slavery (Otroctví“) Avery“. Byl vyhlášeným antisemitou. Smith si chtěl vzít rukavice původně proto, že jim měl medaile předávat právě Brundage a on mu nechtěl podat holou ruku.

 

Když se americká delegace zdráhala atlety vyloučit, pohrozil Brundage vyloučením všech amerických sportovců. To už zabralo, americký olympijský výbor odsoudil duo za „exhibicionismus“ a oba sprinteři dostali 48 hodin na to, aby si sbalili kufry. Hoffmana uchránily před potrestáním jeho konexe.

 

 

Pozadu nezůstal ani americký tisk, list Los Angeles Times sportovce obvinil z pozdravu podobného nacistickému, list Times otiskl olympijské logo, u něhož místo olympijského hesla „Rychleji, výše, silněji“ napsal „Hněvivěji, odporněji, hnusněji“.

 

 

Ne všichni se však dali zastrašit. I když samotný Jesse Owens americké sportovce přemlouval, aby se dalších incidentů vyvarovali, mnozí z nich Smithe a Carlose podpořili. Tři černošští atleti přišli převzít medaile za běh na 400 metrů v baretech, jaké byly součástí uniformy Černých panterů. Zlatý medailista Bob Beamon přišel na stupně vítězů v ponožkách, bronzový Ralph Boston s nahými chodidly. Ženská štafeta na 4x100 metrů věnovala své zlaté medaile veřejně Smithovi a Carlosovi. Taková vlna podpory už prošla bez sankcí.

 

 

Smith a Carlos jich ale nezůstali uchráněni ani po olympiádě. Smithův agent mu vypověděl smlouvu, byli ostrakizováni. „Nemohli jsme sehnat práci. Lidi nám dokonce říkali: nemůžeme se k vám ani přiblížit, protože si musíme hlídat vlastní práci. A to říkali ti, co byli moji přátelé, aspoň tedy předtím, než jsem odjel na olympiádu do Mexico City,“ vzpomíná Smith. Mějme na paměti, že to byly to časy, kdy sportovci nežili ze sponzorských  peněz a mívali civilní zaměstnání. Smith o to své v myčce aut přišel. Jeho matka dostala kvůli výhružkám smrtí, které jí kvůli synovi chodily, dva roky po olympiádě infarkt a zemřela. Jeho manželství se rozpadlo, bratry vyhodili ze středoškolského fotbalového týmu.

 

 

Carlos na tom nebyl lépe, skončil jako vrátný v nočním klubu, v jeden moment prý musel štípat  nábytek aby měl čím topit, jeho děti spaly v zimě u krbu. Žebral o peníze, kradl, hrál automaty. I jemu perzekuce zničila rodinu. „Když nejsou peníze, nese to s sebou opovržení v rodině,“ uvedl. Jeho dětem ve škole říkali, že otec je zrádce, jeho ženu šikanovali. I jeho čekal rozvod.

 

 

Perzekucím neušel ani jejich australský spolubojovník Peter Norman. Média o něm a jeho následných sportovních úspěších mlčela. Na následující olympijské hry nebyl vybrán, i když se na ně kvalifikoval hned třináctkrát.

 

 

Carlos se zkoušel prosadit v americkém fotbalu. Když se změnil duch doby,  pracoval pro firmu Puma a americký olympijský výbor. Do amerického fotbalu si našel cestu i Smith, nakonec ale skončil jako profesor sociologie. Carlose aktivismus neopustil, zapojil se například do hnutí Occupy Wall Street. „Je to pořád tentýž boj, jako byl před třiačtyřiceti lety. Bojovali jsme proti nezaměstnanosti, za bydlení, za vzdělání,“ uvedl na jedné demonstraci, „a za tytéž věci lidé bojují i dnes.“

 

Určité satisfakce se oba protestující dočkali v roce 2008, kdy obdrželi Cenu Arthura Ashe za odvahu. 

 

( zdroj www.idnes.cz a www.wikipedia.org , do článku sestavila Michaela Famfulíková) 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA