Vzpomínky na Jana Poppera 2.- Vladimír Drbohlav
Dalším respondentem stran vzpomínek na J.Poppera byl atletický komentátor a vedoucí oddělení mezinárodních přenosů České televize, Vladimír Drbohlav
Kdy a kde jste se měl možnost poprvé s Honzou setkat?
„Vybavuji si jeho roli skvělého hlasatele, ať už šlo o národní šampionáty, anebo Rošického memoriál na Strahově. Byl to člověk, který o atletice věděl první, poslední. Tehdy bylo nutné neustále sledovat vývoj, a atletiku pro fanoušky do velké míry zachraňovali statistikové mající mezi sebou vzájemný kontakt, kteří vydávali tabulky, podle nichž se lidé budou orientovat. Byla to doba, kdy třeba výsledky z USA nebyly tak běžně dostupné, jako dnes v době internetu. Také jsme se pochopitelně setkávali v době mých novinářských začátků. V letech 1968-69 působil jako předseda Československé atletické unie ( předchůdce Českého atletického svazu –pozn.) a byl vedoucím čs.týmu na ME 1969 v Athénách. V roce 1969 se díky svým politickým postojům ocitl na černé listině, ale nakonec naštěstí mohl u profese zůstat. Z jeho iniciativy vznikla také nakonec úspěšná kandidatura Československa na MEA 1978 v Praze. Byl to člověk s ohromnou autoritou mezi novináři (dlouho působil jako předseda atletické komise Světové unie sportovních novinářů), a s uvolňováním poměrů v 80. letech se začal angažovat i v Evropské novinářské unii. Byli jsme spolu na zasedání mezinárodního olympijského výboru v Berlíně, kde se rozhodovalo o kandidatuře Lillehammeru. Fantastické bylo, že Honza každého znal za ta léta osobně, zatímco já jsem o oněch sportovních osobnostech zatím jen četl. Vzpomínám na Jana jako na člověka s neuvěřitelnou pamětí, fantastickým jazykovým vybavením, význačnou autoritou, ale taky jako na náruživého kuřáka, což se podepsalo na tom, že tady byl tak relativně krátce. Znal jsem ho jako autora knih – v roce 1978 se podílel s Alfredem Janeckým, Ladislavem Krnáčem a Čeňkem Kohlmannem na Zlaté knize atletiky (výběr událostí a informací nemohl být vzhledem k politické situaci vzniklé po roce 1969 na našem území kompletní, a kniha se dočkala reedicí po roce 1989), dále mj. knihu o Ludvíku Daňkovi Mozoly a medaile. Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, v roce 1964 na Rošického memoriálu startoval olympijský finalista na 400 m Milka Singh, a svedl památný souboj s Josefem Trousilem. Tehdy tam rozhovor z plochy dělal právě Jan Popper. “
Jak Vás Jan Popper ovlivnil v novinářské činnosti?
„Musím přiznat, že to byl jeden z mých vzorů. Honza se nespokojil pouze s tím, že bude dobrý v rámci Československa, ale snažil se o to, aby naše republika získávala větší prestiž v zahraničí. Dosáhl toho, že jej svět respektoval. Byl to naprostý profesionál. Jestliže jste po něm chtěli nějakou informaci, tak byla jistota, že ta informace bude ověřená. Musíme si ale uvědomit, že tehdejší svět byl rozdělen železnou oponou, že neexistovaly mobily, ale on klidně byl schopný zavolat do renomovaných deníků typu Corierre Della Sera anebo do pařížského L´Eguipe pro zisk cenných faktů a informací. “
Máte nějakou zajímavou historku s ním spojenou?
„Ve věci ´veselých historek z natáčení´ moc nemohu posloužit, snad jen tím, že jsem jako mladý nadšenec na zasedání MOV v Praze oznámil, že Juan Antonio Samaranch je prvním velvyslancem v Moskvě od dob španělské občanské války, a naskytla se mi možnost dělat rozhovor s lucemburským velkovévodou Jeanem De Luxemburg. Poté za mnou přišel J. Popper a řekl mi: ´Tos dělal zbytečně, on je místopředsedou ligy proti komunismu.´“
V čem byl podle Vás jeho přínos pro žurnalistiku?
„Patřil k lidem, kteří by se měli uveřejňovat zlatým písmem v atletických análech. Byl to jeden z novinářů s velkým N. Byl velmi respektován, mnozí atleti mu věřili možná více, než funkcionářům z vlastních oddílů. Jeho přínosem byla rozhodně i autenticita jeho rozhovorů. Atletiku miloval, byla pro něj vším, a dokázal to přenést i do své novinářské role. “
S Vladimírem Drbohlavem si povídala Michaela Famfulíková
