Atletika všelijak

Kolik atletických akcí typu olympijské hry, mistrovství Evropy či světa jste absolvoval?

„Olympijskou atletiku 1976 komentovali Karel Mikyska, František Štefan a jeden slovenský kolega. Můj debut přišel v Moskvě 1980. Pak jsem se účastnil ME 1982 v Athénách, ME 1986 ve Stuttgartu, ME 1990, atd. Pokud jde o MS, tak je dobré zmínit, že jsem měl spolu s kolegy Dušanem Gabánim a Tomášem Jungwirthem obrovské štěstí, že jsem mohl být u zrodu televizní podoby přenosů z MS. Atleti se jako poslední z velkých sportů dočkali svého světového mistrovství – například ta lyžařská se už tehdy těšila velké tradici.

Helsinský světový šampionát 1983  byl nezapomenutelný:   Finové atletiku milují – stadion pod Järvinenovou věží byl nacpán k prasknutí. Finská televize připravila pro snímání sprintů speciální kamery, což ještě zážitek umocňovalo. Později ale, což se mi už tak nelíbilo, začali upřednostňovat běhy před technickými disciplínami. Po Helsinkách přišel Řím 1987, kde jsem také byl, 1991 Tokio, a od té doby je MS co dva roky. Ještě něco mě v souvislosti s Helsinkami napadá:  můj kolega, vynikající statistik a skvělý novinář Jan Popper za mnou den před ukončením MS přišel a řekl mi: ‚ Ze 150 národů je naše země 4.‘  Získali jsme 4 zlaté, 3 stříbrné a dvě bronzové medaile ( 2x zlato Jarmila Kratochvílová – 400 a 800 m, zlato přidala posledním koulařským pokusem 21.05 Helena Fibingerová, když ještě před poslední sérií byla čtvrtá, poté následoval radostný tanec s pořadateli a rozhodčím, Imrich Bugár vyhrál disk, Pribilinec byl stříbrný v chůzi, Kocembová brala stříbro na 400 m, štafeta 4x400 žen v rekordu, o kterém si i dnešní Rychlý holky mohou nechat jen zdát, a Machura s Valentem bronzy v kouli a disku). Byla to bilance neuvěřitelná.  

Ale vrátím se k olympiádám:   Pro komentátora je to třešnička na dortu a na začátku kariéry jsem si říkal: Jednou bych chtěl komentovat zlato pro naši krásnou zemičku, což mi vyšlo v Soulu 1988, kdy jsem očima tlačil do cílové rovinky chodce Jozefa Pribilince, který skutečně v Koreji zlato vybojoval.  “

Na který okamžik za dobu, co sledujete atletiku, ať už jako komentátor, divák, anebo posluchač rozhlasu, nezapomenete?

„Zážitků byla celá řada, je to neuvěřitelné na to, jak jsme malá země.  Musím začít u momentu, kdy jsem poslouchal tuším Štefana Mašlonku, když komentoval úspěch Emila Zátopka v maratonu v Helsinkách 1952, což byla jeho třetí zlatá medaile. Dále mne mrazí pokaždé, když si vzpomenu na všechny zlaté hody Honzy Železného, u kterých jsem byl. Také vzpomínám na pro Železného nešťastný Soul 1988, kdy poté, co v kvalifikaci hodil olympijský rekord 85.90, finálové klání až do poslední série vedl. Jenže posledním pokusem se o 16 cm před Železného dostal Fin Tapio Korjus. Tehdy jsem s Honzou dělal na komentátorském stanovišti rozhovor a řekl jsem mu : ‘ Ty budeš ještě házet na olympiádě v roce 2000 a dočkáš se toho zlata. ‘ Následovaly hry v Barceloně, Atlantě, a Sydney, kde Jan opravdu zvítězil.   Nemůžu zapomenout na Ludvíka Daňka, který byl na OH v Tokiu 1964 stříbrný, v Mexiku 1968 na olympiádě bronzový, a v Mnichově 1972, kdy ho před olympiádou všichni odepisovali, posledním pokusem 64.90 získal zlato.

Zažil jsem ale i smolné momenty, například s trojskokanem Jirkou Vyčichlem, který miluje atletiku jako málokdo. Vyčichlo skončil na olympiádě v Montrealu 1976 9., těsně za postupem do užšího finále.

Letos slaví nejprestižnější mítink na našem území, Zlatá Tretra Ostrava 50 let. Co pro Vás osobně tento podnik znamená?

„Je to pro mě kus života – já jsem tam byl poprvé v červnu 1977. I když teď už nekomentuji do televize a dělám moderátora na ploše, tak to byla moje 25. Tretra a musím říct, že jsem pyšný na to, že jsem členem týmu okolo Alfonze Jucka a dalších lidí, protože ti svoji práci dělají velmi profesionálně. Oceňuji jednak vynikající diváky, a také skvěle fungující propagaci tohoto atletického velesvátku. “

Jak se Vám líbil letošní ročník Tretry – diváci viděli skvělé výkony Jamajčanky Veronicy Campbell- Brownové, pobavil je její krajan Usain Bolt na stovce, ač nepředvedl rekord mítinku….

„Přiznám se, že spíše na Tretře sleduji výkony našich atletů – Rosolová, Hejnová, Bába, oštěpaři – i když myslím, že sestava Frydrych, Veselý, Vadlejch ještě musí do kvalit svého učitele Jana Železného dorůst. Ano, byly tam velké zážitky způsobené Vámi jmenovanými, ale já se spíš kochám našimi.“

Tím jste mi nahrál na poslední otázku: Co říkáte na současný stav české atletiky a jaká je její perspektiva do budoucna?

„ Vždy jsme měli pár špiček: diskaře Daňka vystřídala koulařka Fibingerová, souběžně s ní byla běžkyně Kratochvílová, pak přišla éra desetibojaře Změlíka a oštěpaře Železného. Rozhodně naše špička nečítala  15- 20 lidí jako v případě nynějšího Polska, nebo dřívější NDR. Věřím, že tu roste někdo hodně dobrý. Pamatuji si na diplomovou práci kolegy z Fakulty tělesné výchovy a sportu Petra Kárného, kdy porovnával výkony 14letých atletů s 20letými juniory. Jen malé množství předních žákovských atletů zářilo i ve dvaceti letech. Myslím si, že se naše talenty mohou rekrutovat spíše z venkovských dětí, protože ti mají jiný styl života, než ti, kdo žijí ve městech obklopeni velkým množstvím kroužků a přilepeni k obrazovce počítače.

 Co mne mrzí, je, že se tato generace minimálně věnuje sportovní všestrannosti. Chybou také bylo, že se zrušila tréninková centra mládeže. Ale znovu opakuji :  v této chvíli podle mne u nás vyrůstá někdo, kdo za 10, 12 let bude mít medaili  na olympijských hrách z atletických soutěží. “

Se Štěpánem Škorpilem si exkluzivně pro Atletiku všelijak povídala Michaela Famfulíková