Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 7. 2011

Rozhovor se Štěpánem Škorpilem - část 1.

Štěpán Škorpil patří k velkým osobnostem naší sportovní a atletické  žurnalistiky. V jedné z malebných malostranských kavárniček jsem s ním 7. 7. tohoto roku pořídila exkluzivní rozhovor pro Atletiku všelijak. V úvodu článku ale přibližuji osobnost pana Škorpila formou  stručného profilu, v němž jsem využila informace z knihy Jana Jirky a kolektivu Kdo byl kdo v české atletice, www.atfs.org a anglické Wikipedie, poté následuje již samotný rozhovor:

PaedDr. Štěpán Škorpil se narodil 13. května 1945 v Praze. Proslul jako činovník, trenér, novinář, hlasatel, moderátor sportovních a společenských akcí. V roce 1969 absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK se specializací atletika. Vojenskou službu strávil na Dukle, poté působil jako pedagog. Od roku 1975 byl komentátorem ve sportovní redakci ČST (do roku 1990). Následně pracoval pro Radio Vox, v letech 1993-98 TV Premiéra (dnes Prima). Od 1. 5. 1998 komentátor české verze mezinárodní sportovní stanice Eurosport. Od roku 1969 se věnoval trénování atletů – mezi jeho svěřence patřili M.Hojdar a dálkař J.Drdácký.

Atletické kluby, za něž Š.Škorpil závodil: Spartak Kbely ( 1958-65), VŠ Praha (1965-69). Dukla Praha (1969-70), VŠ Praha ( 1970-73) – nyní Sokol (dříve Spartak) Kbely.  Byl členem výboru oddílu jako sekretář,  dále člen představenstva Českého atletického svazu ( 1984-88), vedl kurzy a školení hlasatelů atletiky. Od roku 1975 komentoval řadu televizních přenosů z atletiky. Jako aktivní atlet byl v roce 1963 držitelem československého rekordu dorostenců v desetiboji, 1964-70 5x účastník mistrovství republiky v této disciplíně (osobní rekord 6388 bodů/1970). Člen Asociace atletických statistiků ATFS od roku 1999. V letech 1998-99 byl členem redakční rady časopisu Atletika.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak jste se dostal ke komentování atletiky?

„Ona ta cesta nebyla vůbec složitá, protože jsem vlastně měl přístup ke sportu přes svoje  'rodiče' Danu a Emila Zátopkovy.   Dodnes vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako sedmiletý klučina fascinovaně seděl u rozhlasového přístroje značky Philips a poslouchal přenosy z Helsinek 1952.  Olympijské reportáže z Finska byly tak vzrušivé, že jsem díky těmto dvěma nádherným lidem zahořel k tomu, že bych mohl někdy něco takového, jako je sport, dělat. S maminkou jsme žili sami, tatínka 10 dní před koncem války zabili Němci, takže jsem nad sebou mužskou ochrannou rodičovskou ruku neměl. Nemyslím si ale, že bych trpěl oidipovským komplexem- bylo to vyvážené tím, že jsem se o sebe již od raného věku musel starat sám- maminka byla od rána do večera v práci. Od svých osmi let jsem si začal kupovat deník Sport, který tehdy začal vycházet (číslo stálo 30 haléřů a bylo v prodeji v pondělí, středu, a pátek).

Moji první knihu o sportu mi koupila maminka za vysvědčení- bylo to dílko o olympiádě v Helsinkách 1952. Předcházela tomu ale zajímavá historka: byl jsem poprvé od ní bit – protože jsem si vystříhával novinové titulky jako: Štábní kapitán Emil Zátopek trojnásobným olympijským vítězem, a Dana Zátopková vítězkou v olympijském rekordu.  Výstřižky jsem přitloukl nad svůj pracovní stolek. Naneštěstí jsem našel jen stomilimetrové hřebíky, které než našly svoje místo mezi cihlami, napáchaly mnoho škody na omítce. Když maminka odhalila můj prohřešek, byl jsem potrestán a bit tak, že si to pamatuji dodneška. Ona jinak byla milionová, nádherná žena, asi jako každá maminka. Poté jsem šel k sousedovi pro maltu a kuchyňskou lžící přes slzy zadělával vzniklé díry po hřebících.

Později mě postihlo velké štěstí, že jsem se potkal s manžely Zátopkovými. Jednou jsem jel s panem Emilem Zátopkem na besedu do Toušeně a „Ťopek“ –jak se mu v atletické obci říkalo - byl v dobré náladě. Říkám mu: „Ťopku, jedeme přes Satalice, kde bydlí moje maminka. Mohl bych Vás seznámit?“. A jelo se…Maminka Emilovi, poté, co jsme přijeli, nandala tašku plnou zavařenin a Ťopek se obdivoval její krásné zahrádce.  Maminka Emilovi Zátopkovi vyprávěla také mojí příhodu s výstřižky.  Když už jsme byli na cestě dál, asi po třech kilometrech cesty se Emil na sedadle vedle mě začal „šít“ a volal::  ‚On byl kvůli mně bit, to je legrace!‘ Po pár kilometrech se to opakovalo. Při zpáteční cestě mi ještě řekl: ‚Víš co, budeme si tykat. Já jsem netušil, že když vyhraju tři zlata, že někdo kvůli mně bude bit.‘

Zůstali jsme s Emilem přáteli až do úplného konce. Poslední interview, které jsem s ním dělal, patří do zlatého fondu olympijského výboru – rozhovor s velkým Emilem Zátopkem, a já kdykoli mi poklesne nálada třeba z toho, co vidím kolem sebe (například z politické situace), na tyto chvíle vzpomínám a pamatuji se, jak se k nám s Emilem v mnohahodinových  diskusích přidával i motocyklový závodník František Šťastný a další přátelé, byla to opravdu zábava. Takže to byla má cesta ke sportu jako takovému.

 Moje cesta ke komentování atletiky byla tedy: začal jsem  po mnoha peripetiích, kdy jsem v Československé televizi v tehdejší Hlavní redakci tělovýchovy a motorismu komentoval všechno možné – od fotbalu přes hokej, vzpírání, skoky na lyžích, zápas, atd.  Šéfredaktor Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu Karel Mikyska a jeho zástupce Vít Holubec věděli o mé desetibojařské minulosti. Problém byl, že atletika byla obsazena skvělým Tomášem Jungwirthem a také Františkem Štefanem, který působil v redakci o tři -  čtyři roky déle než já, a tam se zvyková práva respektovala. Poté se však F. Štefan nevrátil z jedné zahraniční cesty, a já se dostal k mikrofonu, protože místo atletického komentátora se uvolnilo. Bylo to v době před ME 1978 v Praze, které jsem už pak komentoval s Tomášem Jungwirthem a slovenskými kolegy. Moje cesta ke komentátorské práci byla tedy poněkud kostrbatější, ale o to déle mi vydržela. “

 Druhá část rozhovoru zde:

https://atletikavselijak.estranky.cz/clanky/atleticti-novinari-/rozhovor-se-stepanem-skorpilem---cast-2..html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář